Vidiek zanikol už dávno

Literární noviny - Venkov zanikl už dávno

Literární noviny uverejnili pod názvom “Venkov zanikl už dávno” zaujímavý rozhovor s Tomášom Feřetkom. Tomáš Feřetka sa viac ako 15 rokov venuje pozorovaniu a mapovaniu života na českom vidieku. Okrem iného sleduje osudy idealistov, ktorí opustili mesto a presťahovali sa na vidiek v túžbe žiť bližšie prírode a vytvoriť si vlastný alternatívny spôsob existencie. V rozhovore popisuje dôvody, prečo sa mnohí títo idealisti časom vracajú späť do mesta alebo výrazne prehodnocujú svoje pôvodné predstavy o vidieckom idilickom živote. Mnohí z nich si totiž neuvedomujú, že dôležitejší ako krásna krajina sú ľudia, ktorí v nej žijú.

(úryvok z rozhovoru)

Přibližně patnáct let jste psal reportáže o životě na českém venkově. Část té doby jste sám žil s rodinou na malé vesnici. Stěhoval jste se na venkov kvůli krajině?
Jistě. Myslím, že se mé důvody tehdy nelišily od důvodů, pro které se mladí lidé rozhodují na venkov odejít dnes. Lidé, kteří se chtějí z města odstěhovat někam ven, vždycky mají pocit, že se stěhují za krajinou. To je ovšem základní omyl. Nikdy se nestěhují za krajinou, ale vždycky za lidmi. Ať je to kamkoli, ať je jejich původní záměr jakýkoli, lidem se nevyhnou. A to také bývá ten nejčastější důvod ztroskotání jejich záměrů.

Platí, že lidé z města nejsou připraveni na život mezi venkovskými lidmi?
Ano. Nejsou na něj připravení, protože na tento problém předtím vůbec nepomysleli. Přitahuje je krajina, volnost a jakási rurálnost a neuvědomují si, že tam budou žít v úplně jiných poměrech, než byli zvyklí. Také si neuvědomují, že tamní lidé jsou tak jiní. Protože se to na první pohled nezdá – vypadají stejně, stejně se oblékají, mají stejná auta, jezdí na dovolenou… Ale časem se ukáže, že jiné je jejich myšlení, že třeba jinak vnímají čas. Bohuslav Blažek říkal, že na venkově dodnes čas běží cyklicky, kdežto čas městského člověka běží lineárně. To znamená, že ve vesnickém životě se určité věci rytmicky opakují. Když jsem měl poněkolikáté organizovat školní ples a pochod, mohl jsem se z toho osypat – měl jsem pocit, že nedělám nic jiného! Všechny tyto svátky, masopusty a jiné věci sloužily k tomu, aby čas, který byl v podstatě jednotvárný, člověku dával smysl. Ale městského člověka to obtěžuje. Těch věcí je hodně, a kvůli mnohým z nich se lidé z města dostávají na venkově do konfliktu – patří mezi ně třeba pojetí práva. Městský člověk je v zásadě legalista. Ať je to jakýkoliv anarchista, má stále pocit, že zákony a pravidla mají platit, kdežto venkovský člověk vychází ze zvykového práva. To znamená, že pro ně není tak důležité, co je napsané v zákoně, ale jak to bylo doteď. Jsou z toho takové ty obvyklé hádky – ten z města tvrdí, že pozemek je jeho, protože ho má zapsaný v katastru, zatímco místní říká „ale od mého dědečka jsme ho sekali my“. To jsou dva právní koncepty, které na sebe zcela pravidelně narazí, protože jde opravdu o dva rozdílné světy. A samozřejmě je zde ještě zcela praktická rovina. Lidé, kteří nově přicházejí na vesnici, bývají totiž alternativci. Jejich sebepojetí je založené na vymezování se vůči většinovému světu. Mají představu nějaké své osobní kultury, všechno chtějí mít trochu jinak než většinová společnost.

Existuje nějaký mezník, po jehož překročení se lidé vracejí zpátky do města?
Zkusím to popsat třeba na příkladu zaměstnání. Něco začnete dělat a můžete to dělat pět, někdy deset let. Pak ale začnete chtít změnu nebo vás k ní donutí vnější okolnosti. To je nejčastější chvíle, kdy jsou lidé, o kterých hovoříme, hozeni zpět do města. Pro venkovské prostředí jsou totiž většinou překvalifikovaní a uplatnění obvykle najdou nejblíže v krajském městě a nejčastěji v Praze. Takže se buď odstěhují, nebo zůstanou na venkově bydlet fyzicky, ale jejich mentální život se odehrává v jiném prostředí. Fyzická přítomnost v místě a duchovní přítomnost jsou přitom zcela odlišné věci.

Další věc, pro niž mi připadá toto alternativní stěhování na venkov velmi rizikové, je dnešní nestabilita vztahů. Samozřejmě ve chvíli, kdy si někoho vezmu a někam se s ním stěhuji, mám pocit, že to bude na nějaký neomezený čas, o jehož konci nepřemýšlím. Ale zkušenost říká, že vztahy procházejí krizí téměř jistě a pravidelně, než že by to byla výjimka. Problémy v osobních vztazích se ve venkovském prostředí řeší daleko hůře. Ke krizím zde navíc dochází snadněji, protože zatímco ženská je uvázána k baráku a dětem, tak chlap někde vlaje. To je samozřejmě poměrně velký rizikový faktor. A ve chvíli, kdy se ten vztah rozpadne, nastávají velmi složité situace – už jenom proto, že často jsou to lidé, kteří nemají velké výdělky, takže se ani nemůžou snadno rozstěhovat.”

Celý rozhovor si môžete prečítať tu: Venkov zanikl už dávno