Sme to, čo jeme

Williama Spearsa

Často se hovoří o podobnosti makrokosmu a mikrokosmu. Málokdo si uvědomuje, že i v otázce zdravé výživy jde o určité snadno vyjádřitelné poměry, které člověku, schopnému pozorovat a vyvodit důsledky, usnadní orientaci a život.

Tak jako planeta Země sestává z jádra, bohatého na minerály a čím blíž k povrchu země, tím více pak převládají proteiny, těsně pod povrchem a na povrchu země uhlovodany a na samém povrchu planety je to především voda, tak i v našem těle, v obráceném poměru, se vztah minerálů k proteinům, proteinů k uhlovodanům a uhlovodanů k vodě dá vyjádřit v poměrech 1 : 7. Jednoduše řečeno, na určité množství minerálů potřebujeme sedmkrát více proteinů, na určité množství proteinů sedmkrát více uhlovodanů a na určité množství uhlovodanů v naší potravě sedmkrát více vody.

Dovedeme-li to dále, na jeden díl vody potřebujeme sedmkrát více vzduchu. Z tohoto hlediska je naprostá většina diet téměř škodlivá. Předepíšeme-li si potravu bohatou na proteiny a nesledujeme onen výše zmíněný poměr 1 : 7, co se týče ostatních složek naší potravy, můžeme si ublížit. Takto člověk nemusí měřit na gramy nebo miligramy, ale stačí uvažovat v částech. Konzumujeme-li potraviny s tolika a tolika částmi proteinů, měli bychom ji vyvážit sedminásobným počtem částí uhlovodanů atd.

Nejvíce koncentrovaný minerál, který běžně konzumujeme, je kuchyňská sůl. Každý dobrý restauratér a hoteliér ví, jak přinutit své zákazníky jíst a pít co nejvíce. Já jsem se jednou zeptal majitele jedné slavné newyorské restaurace, co považuje, vzhledem k prosperitě svého podniku, za vůbec nejdůležitější. On se zamyslel, a pak odpověděl, že slané oříšky u baru a na stole. Proto také i popcorn, který si koupíte, když jdete do kina, je velmi slaný. Sůl stahuje. Když se říznete, intuitivně si ránu olíznete. Je to právě sůl ve vašich slinách, která pomůže ránu stáhnout. Jíte-li slané, musíte hodně pít. Když hodně pijete, potřebujete hodně proteinů a dáte si pak navíc i dezert, který jste původně vůbec nechtěli. A co se stane, když se v restauraci takto přejíte? Rychle vyjdete ven, projít se někam do parku: potřebujete víc kyslíku.

Víte, jak to dělají farmáři, když chtějí na vepřovém co nejvíce vydělat? Tak měsíc před tím, než odvezou zvířata na jatka, jim dávají více a více soli do krmení. Zvířata více pijí a více žerou a rychle přibývají. Jinak řečeno, kdyby je na jatkách neporazili, stejně by zakrátko chcípli, protože by se takto slaným krmivem ujedli a upili k smrti. Všechno v přírodě a ve světě kolem nás je v určitých vztazích a proporcích. Například zpěv ptáků a jejich velikost. Když natočíte zpěv různých ptáků a pak ho počítačem sonograficky rozeberete, zjistíte, že malí ptáci, jejichž zpěv má plynulé a pomalé sonografické křivky, žijí v nízké kopcovité krajině, zatímco ptáci, jejichž zpěv vykazuje graficky velmi ostré a vysoké frekvenční rozdíly, žijí v příkrých a strmých horách. Jinak řečeno, hovořím o existenci jakéhosi pomyslného topografického zrcadla. Melodická krajina, melodický zpěv ptáků. Ostrá příkrá krajina, ostrý křik ptáků v ní žijících.

Právě tak bychom mohli hledat a nacházet odpovídající podobnosti a souvislosti v kultuře, v písních a ornamentech národů, které žijí buď v nížinách, u moře, nebo vysoko v horách. Dnes jsou samozřejmě tyto podobnosti zkreslené postupující civilizací, ale byly dosti zřetelné u primitivních kultur. Některé domorodé kmeny, žijící v deštném pralese, mají písně, které se velmi podobají bzučení hmyzu, nebo zpěvu tamních ptáků. Jejich písně se ovšem dnes neztrácejí proto, protože by je zapomněli, ale protože se zvuk v jejich okolí změnil. I oni už znají a musejí poslouchat zvuk traktorů a dalších těžkých mechanismů. Mimochodem, za posledních deset let vyhynulo v deštných pralesích na osm set druhů zvířat. Téměř každé zvíře přitom vydává nějaký zvuk. Od cvrčka přes ptáky, obojživelníky a savce až k velrybám. My lidé ztrácíme svůj vztah k zemi. Vyvíjíme se intelektuálně a sociálně, ale už nejsme schopni vnímat a zpracovávat informace ze světa rostlin a zvířat.

Jaké jsou důsledky? Nejen zánik mnoha druhů zvířat a mýcení deštného pralesa ve jménu pokroku. Důsledkem toho všeho je naše rozpojení, oddělení od přírody. Jsme-li odpojeni od vnějšího světa, ztrácíme také spojení s naším nitrem, se sebou samými. Ztrácíme kontakt s nekonečným světem v nás samých. Začínáme věřit iluzi, že vnější svět je jedinou skutečností. Ztrácíme vztah k tomu, co nás obklopuje, i k tomu, co je v nás uvnitř. Nežijeme v pravdě.

Tropické pásmo je jiné než subtropické, a to se zase značně liší od mírného či severního podnebného pásma. Každé to pásmo pak pomohlo vytvořit jinou formu lidské historie. V severním pásmu lidé pěstovali spíše rýži a pohanku, aby tak lépe snášeli studené a vlhké prostředí. Pokud jste někdy dělali pohankovou kaši, víte, že stačí pohanku přelít vařící vodou a pohanka mnohonásobně zvětší svůj objem - absorbuje vodu. Takováto kaše pak zvýší teplotu vašeho těla. Lidé, žijící v Africe nebo v tropech Asie, si pohankovou kaši dělat nepotřebují. Už tak je jim dost horko. Ti potřebují potraviny, které je naopak zchladí. V každém podnebném pásmu konzumují lidé takové potraviny, které jim pomáhají přizpůsobit se tomu kterému klimatu. Tento neviditelný kód podnebného pásma a geografické polohy je přítomen v každém jídle, které konzumujeme, ať je to polévka, příloha, chléb atd.

O důležitosti jídla lidé vždy věděli. Dokonce i Tolstoj napsal o jídle, např. důležitosti chleba, tlustou knihu. Nejen z hlediska výživy, přítomnosti a nezbytnosti uhlovodanů atd., nejen z hlediska podnebného pásma a počasí, ale především z hlediska vlivu toho, co jíme, na naši povahu a chování, na naše myšlení. Je to jednoduché - když jíme, vytváříme tím svou krev. Jak je živena krev, tak jsou živeny i všechny další orgány našeho těla, a především mozek. Mozek je tedy neustále živen krví, a kvalita výživy tedy ovlivňuje i kvalitu naší vize, perspektiv našeho směřování ve světě, ve kterém žijeme. Důsledek dlouhodobé konzumace jídla, které roste v horkém klimatu, tedy spíše kukuřice, sladkého ovoce, jídla, které ochlazuje tělo, je charakter chování tamního obyvatelstva - které je spíše horkokrevné, impulzivní, emoční. Lze to vypozorovat v jejich umění, barvách, tancích, hudbě a v rituálech. Ne, že by jiné kultury tohle všechno postrádaly, ale právě kultury ostrovní a kultury vyskytující se kolem obratníků tím překypují.

Stejně tak bychom mohli zjednodušeně říci, že v mírném podnebném pásmu žijí kultury, které dávají přednost spíše intelektu, společnost se více soustřeďuje na vědu a vývoj nových technologií. Lidé žijící v chladných oblastech, konzumující potraviny, které spíše stahují, jsou pak nakloněni spíše vnitřnímu typu myšlení, filosofii a hlubinnějším typům intuitivních kosmologií. Jenže díky zrychlené výměně informací a vzájemné propojenosti i co se týče zboží dnes najdete např. mouku, která se donedávna pěstovala a konzumovala jen ve vysoko položených oblastech And, v obchodech v Berlíně nebo v Chicagu, tedy na území, kde hory nejsou. Přitom např. v Equadoru se vždy do polévky přidá jen jedna lžíce. Když se nad tím zamyslíte, je to samozřejmé. Co potřebujete ve výškách nad 3 000 metrů? Výzkumy se ukázalo, že tahle mouka dodává krvi víc kyslíku. Je to tedy ideální přísada k jídlu, dodatek. V Chicagu a jinde se ale konzumuje ve velkých porcích, jako hlavní exotické jídlo.

Jaká je tedy ideální strava? Jíst to, co roste na místě, kde žijete. Na Havaji nebo na Filipínách rostou banány a ananas. Zjednodušeně řečeno, ananas ochlazuje. Pokud ale žijete v Praze, Oslo nebo v Bostonu a dáte si v zimě ananasy, nebo banány, bez ohledu na vaše stravovací zvyky se nachladíte.

Jaká je například role masa v tradičních i našich společnostech, může se zeptat vegetarián. Podívejme se nejprve na člověka, na rozměry jeho těla, na jeho design. Třeba na zuby. Kolik máme špičáků, určených na trhání masa? Čtyři. Kolik máme řezáků, abychom dokázali jaksi ustřihnout, uříznout kousky potravy? Osm. Kolik máme stoliček a zubů, abychom rozmělnili potravu? Dvacet. Jaký je tedy ten optimální poměr masa k ostatním potravinám podle počtu zubů? Čtyři ku dvaceti osmi - a to je zase ten nám již známý poměr jedna ku sedmi. Zdá se, že jsme svou anatomií jaksi předurčeni k tomu, abychom jedli sedmkrát více chleba, obilovin, zeleniny a ovoce, než masa.

Jaká je strava lidí žijících poblíž zemských pólů? Eskymáků, Inuitů? Výhradně masitá. Z určitého úhlu pohledu je to ovšem strava stoprocentně makrobiotická. Jaká je strava lidí, žijících na rovníku? Prakticky žádné maso. I tam se ale jedná o stoprocentně makrobiotickou stravu. Je to prosté. Je třeba jíst podle místních a sezónních zdrojů a zvyklostí. Maso zahřívá. Ovoce a zelenina ochlazují. Eskymáci tedy přirozeně jedí ryby a tuleně. Navíc ale často konzumují i fermentovanou zeleninu. Tady u vás plní podobnou roli například kyselé zelí nebo nakládané okurky. Nebo dokonce pivo. V jižní Africe pijí zeleninové pivo. V Japonsku a Číně používají sojovou omáčku nebo miso. Co je tedy tou fermentovanou zeleninou, kterou jedí Eskymáci ke svému masu? Když uloví velrybu, vyvrhnou její žaludek a v něm naleznou chaluhy a mořské řasy v počátečním stavu fermentace. Ukazuje se tedy, že i v těch nejprimitivnějších kulturách lidé konzumují přesně to, co je v jejich podnebném pásmu potřeba, i když je to někdy něco, co v očích nás civilizovaných vypadá velmi divně, jako žabí stehýnka nebo obsah velrybího žaludku. Podivné je také to, že právě Eskymáci a Inuitové jako národ nemají žádné metody, jak vyléčit to či ono - prostě nikdy nejsou nemocní.

Je to tedy vždy především otázka moudrého výběru. Makrobiotika sama o sobě je vždy otázkou výběru. Nejhorší je, když se člověk nechá zfanatizovat a podlehne dogmatům nebo neměnným pravidlům. Přitom jde jen o aplikaci základních principů. Nejvyšším smyslem jídla, a tedy nejvyšším smyslem makrobiotiky, je realizovat své sny.

Sníte-li o tom, že se stanete mistrem světa v boxu, zcela jistě se budete muset stravovat jinak, než když budete chtít být sociální pracovnice nebo hudebník či matematik. Pokud víte jak, můžete rozumně použít jídlo jako jednoho z prostředků, jak svůj sen uskutečnit. Pak budete třeba citlivější k ostatním jako sociální pracovnice, nebo lépe se emočně vyjadřovat coby umělec, nebo budete překypovat energií a rychlostí reakce jako boxer. Jste-li placeni za rychlost vaší práce, zcela jistě budete jíst jinak, než když budete placeni za dlouhé soustředění nad intelektuálním úkolem. Energie potravin ovlivňuje naše chování. To, jak vnímáme svět.

Nebo jinak: když posloucháte Beethovena, mělo by vám být jasné, co Beethoven jedl. Určitě nebyl vegetarián, nejedl denně hrášek s mrkví a nezapíjel jídlo džusem. Těžká hudba odpovídá těžkému masu, tmavému chlebu, červenému vínu. Jste-li skladatel a chcete-li komponovat lehkou, lyrickou a něžnou hudbu, asi budete jíst jinak. Vaše hudba pak bude více květnatější, bude mít zeleninovou kvalitu.

Pokud jste poradce nebo psycholog a sedíte celý den v křesle a nasloucháte lidem a jejich problémům, budete určitě jíst jídlo, které vás otevře, abyste byli vnímavější a více empatičtí, nebo jen více povídaví. Na tohle je velmi dobré ovoce. Koukněte na opice - žerou spoustu ovoce a jak jsou upovídané. O tomhle jsou nebo by měly být knihy o makrobiotice. Například - knihy, napsané lidmi, kteří se živí ovocem, jsou velmi obsáhlé. Jejich autoři toho mají hodně co říci.

Když se člověk naučí využívat energii potravin, pak ví, že je vhodné jíst jinak, když staví dům, a jinak, když si povídá s lidmi. Samozřejmě, než se naučíme jíst, abychom realizovali své sny, musíme jíst, abychom získali energii pro každodenní život. Jenže současný život se tak rychle a hlubinně mění, že sotva kdo z nás skutečně ví, co a jak každý den jíst, abychom byli přirozeně vitální, zdraví a šťastní. Abychom nejen neměli bolesti břicha, ale ani bolesti hlavy či kloubů, ale ani špatné sny nebo deprese. Naše společnost je ale tak zaujata nemocemi, že považuje zdravotní problémy za něco obvyklého a normálního. Jen si to uvědomme: existuje obrovský průmysl s miliardovým obratem ročně, jehož cílem jsou produkty, které mění řád a polaritu ženských orgánů: deodoranty a sprchové gely. Jiný obrovský průmysl vyrábí výrobky, které mění menstruační cyklus, nebo potlačují příznaky premenstruačního syndromu. Tito výrobci tvrdí, že tyhle problémy má většina žen, že to je normální. Stačí abyste si vzala tuhle tabletku.

Jenže právě tohle je naprosto nenormální, nepřirozené. Naše zdravotní problémy jsou způsobené tím, co jíme. Chemikáliemi a barvivy a cukrem, který denně konzumujeme. Jedna jediná společnost vyrábí patnáct bilionů tabletek aspirinu ročně. To jsou dvě a půl tabletky na každého člověka na planetě. Půl lidstva hladoví a má jiné starosti, takže to je pět tabletek na každého obyvatele vyspělejších států. Kdo z vás si za poslední rok nevzal ani jednu tabletku aspirinu (acylpyrinu)? Jsou lidé, kteří berou dvě tři tabletky denně. Chci tím naznačit, že nevíme ani jak jíst, abychom si udrželi obyčejné normální zdraví. O to je obtížnější naučit se jíst tak, abychom realizovali své sny.

Obvykle se lidé k makrobiotice dostanou až tehdy, když chtějí vyléčit nějakou nemoc. Ať už nějakou vážnou nemoc, nebo běžné denní zdravotní problémy. Ani v makrobiotice, tak jako v životě, neexistují nějaké zakázané potraviny. I cukr má své použití. Na různých úrovních používání potravin pak člověku trvá tři a někdy až šest měsíců, než se pomocí speciální diety nemoci zbaví. U zdravých lidí se pak stravovací návyky přirozeně liší podle toho, jestli jsou fyzicky výkonní, jestli hodně cestují, jakým druhem činnosti se zabývají atd. Mičio Kuši byl jednou dotázán, proč píše o makrobiotice a jestli to je jediný možný způsob stravování. Kuši odpověděl: "Ano, máte pravdu." A pak dodal něco, co všechny překvapilo. "Pokud by makrobiotika nebyla jediný možný způsob, spáchám harakiri."

Co tím myslel? Pokud by jin nebylo jinem a jang jangem, pokud by slunce nevycházelo na východě a nezapadalo na západě, pokud by chlad nestahoval a horko neroztahovalo, pak bychom nežili. Ať už si toho člověk je nebo není vědom, řídí se a je řízen makrobiotickými principy, protože je dítě vesmíru, který se smršťuje a roztahuje všude okolo nás. Ocitneme-li se v chladu, naše tělo se stáhne. Je to přirozený způsob, jak nás příroda učí žít v chladu. Pokud to víte, pak v zimě nebudete jíst tolik melounů. Naopak na jaře, když se budete chtít nadechnout a otevřít jarnímu povětří, je dobré jíst určité druhy zeleniny a raného ovoce, které vám pomůže zbavit tělo solí a minerálů ze zimy. Makrobiotika nám tedy umožňuje činit vědomá rozhodnutí o tom, jak se stravovat.

z čl. Williama Spearsa: Design života

uverejneného v časopise Baraka č.5
http://svet.namodro.cz/w-baraka