Lék pro duši i telo

Jiří Čehovský

Klasikové homeopatie - Hahnemann, Kent, Hering a mnozí další - založili a rozvinuli obor, který je dnes podle Světové zdravotní organizace WHO druhou nejrozšírenejší léčebnou metodou ve světe. Na prvním místě je tradiční čínská a indická medicína, na třetím herbalismus a teprve na čtvrtém miste je to, co bylo až donedávna u nás považováno za jedinou medicínu. Homeopatie je tedy neobyčejně významným hnutím, které ovlivňuje ( k lepšímu) život velmi mnoha lidi. Říkam-li "hnutím" , chci tím zdůraznit, ze homeopatie není jen pilulka, jen recept jak vyléčit neduh, jen něco na co pomyslíme v případe nejvyšší nouze, když jiné leky selhaly. Je to i filozofie a specificky pohled na člověka, jeho život a nemoc.

Dovolím si uvést na scénu základní pojmy, nikoliv proto, že bych se domníval, že je čtenář nezná, ale proto, abych zdůraznil zvláštnost homeopatického přístupu. Jsou tři základní pilíře homeopatického systému. Princip podobnosti dal této metodě jméno: homeo patie - podobna nemoc. To, co je schopna určitá přírodní substance vyvolat u zdravého, vyléčí u nemocného. Proč vyléčí? Protože onomu nehmotnému centru v člověku, které řídi a oživuje celý organizmus, tělo a mysl, byla dodána informace o patologii. Toto duchovní inteligentní centrum pak samo nachází cestu, jak se s patologií vypořádat, jak lépe organizovat dění.

Nehmotné, infinitezimální, ředění substance je druhým principem. A čím je lék ředěnejší, tím je účinnější, působí dlouhodoběji, pronikavěji, zasahuje i velmi hluboko uložené problémy, léčí i zastarale chronické potíže, a to při jednorázovém podáni. Jeho sila - potence se ředěním a dynamizací (protřepáváním) zvyšuje. Proč tomu tak je? Odpověď zní: Nehmotné ředění léku působí na nehmotné duchovní organizační centrum v člověku. Toto centrum není zjistitelné žádnou fyzikální či chemickou metodou, a proto je jeho existence materialistické vědě nepochopitelná. Je vsak dobře známa všem religiozním systémům i většině filozofických směrů, od Platona až po dnešní jungiánskou psychoanalýzu či antroposofii. Hahnemann se o něm zmiňuje v Oragnonu, základním díle homeopatie, na mnoha místech, např. těmito slovy: (§ 9) "Ve zdravém stavu je člověk ovládán duchovní životní silou (autokracií), která hmotné tělo (organizmus) oživuje v podobě dynamis a udržuje jeho části v obdivuhodně harmonickém souladu pocitu a činnosti, takže náš rozumný duch přítomný v našem nitru může tohoto živého, zdravého nástroje svobodně využívat k vyššímu účelu našeho bytí". Je tedy zřejmé, ze homeopatie je idealistickou metodou léčby, cosi ideálního, nehmotného, je zde příčinou všech věcí, příčinou nemoci i zdraví.

Třetím pilířem homeopatického přístupu k člověku je teorie chronické nemoci. Homeopatie chápe různé časově a místně oddělené nemoci a problémy jistého individua jako symptomy od narozeni se rozvíjející, jediné chronické nemoci, pokračující cely život. Hahneman ji nazval miasmatem, znečištěním. Jedná se vlastně o určité zmatení nehmotného řídicího centra, lépe řečeno jeho nižších úrovní, neboť toto nehmotné centrum, tato duše, dynamis, životní síla, je jistým způsobem hierarchizováno, podobně jako spatřujeme hierarchii i na úrovni orgánové. "Pouze chorobou narušená životní sila vyvolává nemoci. Vnější projevy choroby, patrné pro naše smysly, současně vyjadřují všechny vnitřní změny, tedy veškeré chorobné narušení vnitřní dynamis, a tím i celou chorobu..." (Organon, § 12).

Zatímco Hahnemann rozeznával tři základní druhy miasmatu, v dnešní době jsme schopni rozlišit takovýchto základních druhů patologického sestupu do nemoci velmi mnoho. Z praktického hlediska je důležité, že je možno nalézt u člověka jeden lék, který je schopen léčebně pokryt celý patologický obraz jedince, cele jeho zdravotní znečistění. Takzvaný lék konstituční, léčící celkovou konstituci, celého člověka, všechny jeho nemoci. U jistého člověka nacházíme najednou třeba alergii na pyl, chronický ekzém, bolesti hlavy a zánět středního ucha. Nebudeme léčit každé zvlášť, protože všechno má společnou příčinu v nehmotném centru. Patologie nehmotného centra nám o sobě vypovídá pravě prostřednictvím těchto nemocí a také chováním a myšlením člověka. Proto vybereme lék podle všech těchto dostupných údajů o člověku. Vždy je možno nalézt jeden konstituční lék, který pokrývá vše, jeden lék pro jednu duši. Centrum pak zahájí spontánní opravy organizmu, jeho rekonstrukci, upustí od sestupné cesty do stale těžší patologie. Je schopno nastolit postupně stav úplného zdraví, osvobození od chronické nemoci, jak o něm mluví citovaný § 9. A to i u lidí, které až dosud trápilo mnoho chronických neduhů. Zlepšují se a jsou pak trvale zdraví, jakkoliv to přijde jejich obvodnímu lékaři nemožné. Co více: znovu se organizující vnitřní centrum umožní člověku, aby byl výkonnější, aby lépe realizoval své představy a svá předsevzetí, aby znovu a lépe uspořádal celý svůj život, aby pomohl i lidem kolem sebe. Tak jako často vidíme nemocné a trpící lidi v podřízeném, neúnosném a nevýhodném postavení, tak můžeme na svých homeopatických pacientech pozorovat, jak posilují v průběhu konstituční léčby své sociální postavení, stávají se sebevědomými a respektovanými lidmi.

Silné a zdravé organizační centrum znamená vysokou schopnost bránit se vnějším patologickým vlivům. Bránit se mikroorganismům, psychickému stresu, agresivním a nepříjemným lidem, lépe snášet znečistění životního prostředí. Proto je podáni konstitučního léku velmi důležité nejen pro léčbu chronických /klasickou medicínou často nevyléčitelných/ nemocí, ale také pro prevenci, pro budoucnost. Proto je velmi vhodné podat konstituční lék, stanovený podle všech charakteristik mysli a těla, i osobě zdravé, a to jen proto, aby neonemocněla v budoucnu. A nejen proto by měl být také homeopat pod vlivem svého konstitučního leku. Podobně jako v psychoanalýze, kde každý terapeut nejdříve sám povinně prochází psychoanalýzou, je i zde nanejvýš vhodné, aby homeopat znal působení konstitučního léku ze svého vlastního prožitku. Tak totiž plně pochopí, co se odehrává v pacientovi a s pacientem během léčby a dokáže mu být průvodcem, spolehlivým léčitelem. Věc viděná zevnitř je mnohem přehlednější, jednodušší a samozřejmější, než když ji vnímá vnější pozorovatel. Ne nadarmo doporučují témeř všechny idealistické filozofické systémy (jóga, buddhismus či křesťanská gnose...) především vlastní poznání, vlastní prožitek.

Jiří Čehovský